Benediktinský klášter
Benediktinské opatství sv. Petra a Pavla
Benediktinský klášter v Rajhradě je nejstarším klášterem na Moravě a náleží k nejstarším moravským církevním institucím. Podle legendy zde měl již v 10. století existovat klášter basiliánů, založený sv. Cyrilem. V roce 1045 daroval český kníže Břetislav I. břevnovskému klášteru opuštěný hrad s názvem Rajhrad a v něm založil klášteřík (cellu) sv. Petra a Pavla. O tři léta později 26. listopadu 1048 byla cella proměněna ve skutečný klášter, který byl podřízen břevnovskému opatství.
Klášter založený na místě velkomoravského hradiště snad již z 8. století byl v následujících staletích mnohokrát vydrancován. V roce 1311 navštívili klášter král Jan Lucemburský a rakouský vévoda Friedrich. Za husitských bouří se do Rajhradu uchýlili řeholníci z mnoha zničených klášterů.
Románskou podobu si klášter udržel až do počátku 18. století, avšak stav budov byl nevyhovující. Proto se tehdejší probošt Antonín Pirmus odhodlal ke kompletní velkorysé přestavbě. Pirmus, nazývaný druhým zakladatelem kláštera, svěřil v roce 1718 projekční práce Janu Blažeji Santinimu Aichlovi, který navrhl čtyři kvadratury obklopující chrám sv. Petra a Pavla: prelaturu, konvent a dva hospodářské dvory. V roce 1722 se začal stavět chrám, konventní budovy sloužily od roku 1755 a celý komplex byl dokončen v roce 1840.
Význam kláštera vzrůstal po celý středověk. V roce 1234 udělil klášteru podstatné svobody markrabě Přemysl. Král Jan Lucemburský propůjčil představeným kláštera roku 1327 hrdelní právo a Karel IV. potvrdil Břetislavova privilegia. Od roku 1540 zasedali rajhradští probošti v Moravském zemském sněmu. Právo pontifikálií nabyli probošti od papeže Inocence IX. v roce 1687 a od té doby směli nosit mitru, kříž, prsten a berlu. Celkové nezávislosti dosáhli rajhradští mniši v roce 1813, kdy bylo probošství povýšeno císařem Františkem I. na opatství.
Rajhradský benediktinský klášter se postupně stával vyhlášeným centrem vzdělanosti. Již ve 14. století literárně vynikli probošt Jan II. a mnich Petr, který navíc kreslil překrásné iniciály. Mnohé rukopisy po sobě zanechali převor Lev (+1419), převor Placentinus (+ 1638), probošt Celestin Arlet (+ 1683) a mnozí další. Největší rozmach kláštera nastal v 18. a 19. století, kdy proslul rozšiřující se knihovnou a vědeckou činností Bonaventury Pitra – zpovědníka Marie Terezie, dr. Řehoře Volného, dr. Bedy Dudíka, dr. Mauruse Kintera a dalších vzdělaných rajhradských benediktinů.
Celé 20. století bylo pro benediktiny téměř zničující, avšak nejtemnější období pro klášter nastalo krátce po komunistickém převratu. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byly v rámci „Akce K“ přepadeny jednotkami lidových milicí a StB všechny mužské řády v republice. Řeholníci byli internováni a majetek propadl státu. V rajhradském benediktinském klášteře se pak vystřídaly různé jednotky Čs. lidovém armády.
V roce 1990 byly zdevastované objekty vráceny řádu, který za podpory mnohých institucí, fondů a dárců postupně rekonstruuje celý areál. V roce 2005 zde byl otevřen Památník písemnictví na Moravě, který spravuje slavnou benediktinskou knihovnu s 65 000 svazky knih. Klášter po čtyřicetileté nucené přetržce znovu ožívá a navazuje tak na téměř tisíciletou historii benediktinské komunity v Rajhradě.
Řád svatého Benedikta
Řád svatého Benedikta (Ordo Sancti Benedicti, OSB) je nejstarším mnišským řádem západního křesťanství. Založil jej svatý Benedikt z Nursie na počátku 6. století. Benedikt tehdy zřídil klášter na hoře Monte Cassino, kde sepsal první pravidla klášterního života „Regula Benedicti“. Řehole, která obsahuje v 73 článcích teoretický a duchovní základ mnišství, se rozšířila po celé Evropě. Její text podstatně ovlivnil historii, kulturu a spiritualitu celého západního křesťanství.
Svatý Benedikt z Nursie
Sv. Benedikt se narodil v Nursii v horách Umbrie kolem roku 480. Ze studií v Římě vysoce inteligentní student uprchl pro nemravnost svých spolužáků do samoty sabinských hor. Po životě s askety v Affile se uchýlil do jeskyně v údolí řeky Ania u Subiaka, kde po tři roky vedl život přísného pokání. Společenství poustevníků z blízkého kláštera Vicovaro jen poté jmenovalo svým představeným. Jakmile se Benedikt pokusil uspořádat poustevníkům život, snažili se jej otrávit. Zklamaný Benedikt se vrátil do jeskyně u Subiaka, kde shromáždil poustevníky z celého kraje a v roce 529 založil na hoře u města Cassina, jihovýchodně od Říma klášter Montecassino. Benedikt zemřel 21. března 547. Za svatého byl prohlášen v roce 1220 a v roce 1964 jej papež Pavel VI. jmenoval patronem Evropy.