Řád svatého Benedikta
- latinsky Ordo Sancti Benedicti (OSB)

Svatý Benedikt

Zakladatel řádu sv. Benedikt z  italské Nursie (Benedictus Nursias) žil na přelomu 5. a 6. století. Založil klášter na Monte Cassinu a pro své mnichy sepsal Řeholi, sedmdesát tři kapitoly základních pravidel života v klášteře. Řehole Benediktova vhodně adaptovala starší monastickou tradici Východu i Západu, vynikala v neklidném 6. století (stěhování národů) svou umírněností, důrazem na zachovávání stálosti místa a vyváženou kombinací kontemplativního a aktivního života. Napsal ji pro svůj klášter na Monte Cassinu. Teprve později se rozšířila po Evropě. V 10. století se s prvními mniškami a mnichy dostala také do Čech a v 11. století na Moravu. Její text podstatně ovlivnil historii, kulturu a spiritualitu křesťanského Západu. Papež Řehoř Veliký dal podnět k jejímu rozšíření na britské ostrovy. Za císaře Karla Velikého byla přijata jako vzorová klášterní ústava v celé říši. Dnes žijí benediktini a benediktinky po celém světě.

Řehole Benediktova - Regula Benedicti

Označení mnich (z řeckého monos) znamená sám, osamocený ve významu žít jedině z Boha a odvrácení se od světského života a požitků. Počátky mnišství můžeme hledat v oblasti Středomoří již v 2. - 4. století, kde zejména v Egyptě nalezneme množství asketicky a osaměle žijících poustevníků – tzv. “otců pouště“. Z jejich myšlenek a postojů vycházel sv. Benedikt při sestavování své Regula Benedicti. Řehole obsahuje v 73 článcích návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství.

Řehole obsahuje duchovní nauku o mnišství (ukotvuje ho biblicky a zprostředkovává středověku, novověku i přítomnosti mnoho z bohatství prvních křesťanských století) i praktické pokyny pro uspořádání života v komunitě. Projevuje se v ní Benediktova znalost lidských povah, jeho schopnost duchovního vedení i moudrého "rozlišování" věcí a situací.

Při vstupu do komunity musí adept projít noviciátem trvající přibližně rok a teprve poté může přistoupit k tzv. věčným slibům. Před celým konventem slíbí svou stálost v komunitě, změnu mravů a poslušnost dle Řehole a stává se řádným členem komunity.

V roce 1336 vydal papež Benedikt XII. bulu nazývanou benediktinská, v níž zdůrazňuje řadu pravidel pro život v jednotlivých opatstvích, pojednává o řádovém rouchu, o studiu a postu, jakož i o pravidelných kontrolách (vizitacích) klášterních domů. Vizitátory pro naše země byli tehdy určeni představení nejvýznamnějších klášterů opati břevnovský a třebíčský.

Řehole je základním dokumentem pro život dnešních mnichů a mnišek, ale její četba - jak většinou zdůrazňovali čeští překladatelé - může být k užitku i čtenářům a čtenářkám nežijícím v klášteře: může poučit, nabídnout pohled na svět z jiného úhlu, sdělit moudrost mnoha generaci mnichů před svatým Benediktem. Jistě zaujme čtenáře, který - podobně jako novic přicházející do kláštera - "opravdu hledá Boha“.

Řehole je samozřejmě také pramen historický: vypovídá o době svého vzniku a je důležitá i pro studium duchovní, kulturní, umělecké a vědecké činnosti klášterů ve středověku i novověku, ve světě i v Čechách a na Moravě.

Každý klášter je samostatný a tvoří ho společenství bratří v čele s opatem. Kláštery se z praktických důvodů sdružují v kongregace. Benediktinské kláštery v Českých zemích a chorvatský klášter v Ćokovaci jsou takto spojeny do Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha, která vznikla v roce 1945. Souhrnem jednotlivých benediktinských kongregací je benediktinská konfederace v čele s opatem-primasem sídlícím v Římě.